Úvahy o obezitě

19.03.2010 19:10

 Úvahy o obezitě

15. 1. 2009 | Teorie

Stephan (převzato z Whole Health Source)

Ze stránek centra pro kontrolu nemocí v USA:

Od poloviny sedmdesátých let ostře vzrostl výskyt nadváhy a obezity u dospělých i u dětí. Data ze dvou průzkumů NHANES ukazují, že mezi dospělými ve věku 20-74 let vrostl výskyt obezity z 15% (podle průzkumů z let 1976-1980) na 32,9% (podle průzkumu z 2003-2004).

U lovců-sběračů a některých polozemědělských společností je obezita vzácností. Divoce žijící zvířata obvykle neshromažďují tuk, který by zasahoval do jejich fyzické aktivity, a pokud se tak děje, je to proto, že se chystají zazimovat nebo migrovat. Na rozdíl od průmyslových společností mají také divoká zvířata obvykle podobné množství tuku mezi jednotlivci stejného věku a pohlaví. To mě vede k úvaze, že obezita je nepřirozený důsledek našeho současného životního stylu. Ať už je příčina jakákoliv, obezita je stále běžnější.

Podle samozvaných odborníků na výživu víme přesně, co je příčinou nadváhy. Je to charakterová vada zvaná přejídání. Příjem kalorií se musí rovnat jejich výdeji. Problém spočívá v tom, že tato tvrzení jsou v rozporu s důkazy. Zaprvé, lidé s nadváhou často nejí o nic více než hubení lidé. Zadruhé, přibírání váhy je vysoce individuální proces. Přejídání za kontrolovaných podmínek může vést k více než trojnásobnému rozdílu přírůstku hmotnosti mezi lidmi konzumujícími stejné množství kalorií.

Omezování příjmu kalorií je také plné problémů. Metabolismus každého člověka dává přednost určitému složení těla v kontextu jeho životního stylu. Pokud je celkový příjem kalorií omezen, aniž by došlo ke změně ve složení stravy, tělo zareaguje tím, že se snaží zachovat homeostázi. Omezí výdej energie; začne spotřebovávat svalovinu a tkáně orgánů. Nejhorší jsou psychologické efekty, jak vám řekne každý, kdo někdy zkoušel kaloricky omezenou dietu. V roce 1944 provedl Ancel Keys testy kaloricky omezené diety na “dobrovolnících” z Minnesoty, s jejich souhlasem. Žili 24 týdnů na nízkotučné a vysokokarbohydrátové dietě s příjmem 1 570 kalorií denně. To není nijak drakonické omezení. Zde je citát ze studie:

Jak hladovění pokračovalo, stále méně a méně věcí dokázalo podnítit muže k jednání. Označovali svojí zvětšující se slabost, ztrátu ambicí, zúžení zájmů, deprese, vznětlivost a ztrátu sexuální touhy za chování související se “stárnutím”.

Někteří z nich skončili před ukončením studie s neurózou a na hranici psychózy, a jeden z nich se zmrzačil. Toto je způsob hubnutí, který je nám doporučován ke ztrátě nadbytečných kil?


Existují určité dietární trendy, které jsou spojovány s růstem obezity v USA. Zvýšil se příjem kalorií na hlavu. Ten lze pravděpodobně připsat zvýšené konzumaci karbohydrátů. Celková spotřeba proteinů a tuků zůstala během posledních třiceti let takřka stejná. Během tohoto období také došlo ke zvýšení spotřeby nesaturovaných rostlinných olejů, hydrogenovaných rostlinných olejů a kukuřičného syrupu s vysokým obsahem fruktózy. Je těžké říct, který z těchto faktorů (pokud nějaký) způsobil, že jsme za posledních třicet let přibrali, ale zcela jistě za to nemohou proteiny nebo tuky. Naštěstí máme další vodítka.

Na základě získaných informací jsem došel k závěru, že nadváha je jednoduše druhem netolerance ke karbohydrátům. Biochemicky řečeno se nemůže hubený člověk stát bez karbohydrátů obézním. K ukládání tuků do tkání je třeba glukózy, hlavní formy cukru v krvi. Ta je produkována při trávení škrobů a mnoha způsoby se podílí na ukládání tuků. Jedním z nich je zvyšování hladiny inzulínu v krvi.

Inzulín je hlavní hormon, který řídí metabolické procesy, které způsobují ukládání tuků. Dává tělu pokyn, aby transportovalo glukózu a tuk z krve do buněk. Říká játrům, aby vyráběly z cukru tuk. Potlačuje uvolňování tuku z buněk. Neexistuje žádný jiný hormon, který by měl takové množství efektů.

Inzulín je “ukládací hormon”. Nevěříte mi? Zeptejte se cukrovkáře prvního typu. K cukrovce prvního typu dochází, když slinivka nedokáže vyrábět inzulín. Tito lidé bývají hubení jako tyčky v plotě, dokud nezačnou dostávat inzulínové injekce, načež často přiberou nadbytečnou váhu. Mnoho z nich umyslně vynechává injekce, aby shodili. To má bohužel vážné důsledky, protože tím umožňují, aby jejich hladina cukru v krvi dosáhla nebezpečných úrovní.

Pokud je hladina inzulínu nízká, syntéza tuků a jejich ukládání je potlačeno, a zvýší se uvolňování tuků z buněk. Karbohydráty dokáží zvednout hladinu inzulínu velmi efektivně, jak akutně, tak i chronicky. Když jsou tráveny, jsou štěpeny na glukózu, která vstupuje do krve. Slinivka začne ve snaze udržet hladinu glukózy v krvi ve zdravých mezích vylučovat inzulín a začne ukládání glukózy. Nejhorší jsou zpracované karbohydráty, protože způsobují velký a rychlý nárůst hladiny glukózy v krvi.

Pravidelná přílišná konzumace karbohydrátů vede u mnoha lidí k tomu, že hladina inzulínu je chronicky zvýšená. Poté následuje “inzulínová rezistence”, při které ztratí většina nebo všechny tkáně citlivost na inzulín. Je to způsob, jakým tkáně říkají, “Stop! Moje energetické sklady jsou již plné! Nedokážu zvládnout více glukózy nebo tuku!”

Někteří lidé jsou schopni udržovat normální hladinu inzulínu (a citlivosti tkání) i na vysokokarbohydrátové dietě. Důvody mohou být genetické i jiné. Někteří lidé mají, ať už jsou důvody jakékoliv, tukové tkáně náchylnější k ukládání tuků. Může to být kvůli přílišné sekreci inzulínu, nebo proto, že jejich tukové tkáně mají příliš vysokou citlivost, nebo pravděpodobně z obou důvodů. Pravděpodobně to souvisí i s kombinací inzulínové rezistence netukových tkání. Vysoko na seznamu podezřelých stojí také nízká fyzická aktivita a konzumace fruktózy.

Tuková tkáň je obvykle ta poslední tkáň, která si vytvoří rezistenci na inzulín, protože funguje jako cenný zásobník, který odstraňuje z krve přebytečnou (a potenciálně toxickou) glukózu. Bohužel skutečnost, že jste hubení, není spolehlivou známkou toho, že vaše tělo snáší karbohydráty dobře. Může to ukazovat, že všechny tkáně jsou citlivé na inzulín a že hladina inzulínu je nízká, nebo že všechny tkáně (včetně tukových) mají rezistenci na inzulín a hladina inzulínu je vysoká. Druhý scénář vede k cukrovce druhého typu, a to rychle.

Podle všeho je k přibírání váhy třeba tří věcí: inzulínové rezistence u netukových tkáních, citlivosti na inzulín u tukových tkání, a karbohydrátů.

Protože se hromadění tuku točí kolem příjmu karbohyhydrátů a produkce inzulínu, má smysl při snaze o zhubnutí jejich konzumaci omezit. Žádné další karbohydráty = mnohem méně glukózy, a mnohem méně inzulínu, který si s ní musí poradit. Tím se zcela obejde problém inzulínové rezistence, a navíc se zdá, že ta reaguje na omezení karbohydrátů také pozitivně. Pokaždé když je skutečná nízkokarbohydrátová dieta srovnávána s nízkokalorickou dietou bohatou na karbohydráty, účastníci shodí více kil a mají méně problémů s hladem na nízkokarbohydrátové dietě.

Představa, že byste si mohli dosáhnout zdravé hmotnosti a udržet si ji bez omezování kalorií zní příliš dobře na to, aby mohla být pravdivá. Ve skutečnosti se ale pouze vrací k našim přirozeným stravovacím návykům. K tomuto návratu může patřit zlomení návyku na karbohydráty. Praví lovci-sběrači přijímali mezi 0 až 35% kalorií z karbohydrátů, a žádné z nich nebyly průmyslově zpracované. V průmyslových státech dostáváme přibližně 50% našich kalorií z karbohydrátů. Lovci-sběrači také měli pravidelný pohyb a nedávali si k snídani cukrové bomby. To usnadňuje udržování dobré citlivosti tkání na inzulín. Protože se od lovců-sběračů geneticky takřka nelišíme, bylo by moudré následovat jejich příkladu.

Převzato ze stránek: http://pravekadieta.cz